Básně 2

Přijdu domů ze školy a ohřeju si žrádlo,
na kavalec záda hodim, přibejvá mi sádlo.
Hned co jsem si lehnul, trochu jsem si prdnul,
je tu z toho děsnej smrad, že by jeden pad.
Teť jsem usnul, v klidu sním,
prachy vyhraju, bordel navštívím.
Krásně se mi honilo, něco mě však vzbudilo,
makat půjdeš a né spát, s timhle už nás přestaň srát.
U cirkuly robotim, až pot ze mě leje,
dám si flašu kořaly, krásně se mi bleje.
Příběh už je u konce, jedničku mu nedávám,
snad mi každej odpustí, že v něm sprostě nadávám.

Byla jedna cestička,
byla úzká, kratičká.
Lidé po ní chodili,
za ruce se vodili.

Slunce na ni svítilo,
všem se na ní líbilo.
Rostly u ní květy krásné,
srdce nad tou krásou žasne.

Krása byla nesmírná,
ba dokonce vesmírná.
Marťani o ní zvěděli,
kosmickou lodí přiletěli.

A laserem cestičku rozstříleli.

Padá voda ze skály,
pročišťuje kanály.
Pak odtéká do moře,
zmizí všechna naše hoře.
Zlo se v moři rozplyne,
Všchna špatnost zahyne.
Na světě pak bude krásně,
všichni budou skládat básně.
Klid, láska a pohoda,
žít na zemi je výhoda.

Když se ráno vzbudím,
v koupelně slona spatřím.

Snídani si nedávám,
v kuchyni slona potkávám.

Vyjdu na dvůr ze dveří,
moje oko slona spatří.

Směr firma se vydávám,
všude slony potkávám.

Do práce jsem došel,
slony jsem tam našel.

Závolám to řediteli,
kly mi ale překážely.

V zrcadle však je jen on,
bože já jsem taky slon.

Než jsem napočítal pět,
slonům patřil celý svět.

Sobe už je z tebe muž,
tělocvikem tělo tuž.
Matiku tu počítáš,
zdraví přednost nedáváš.
Po škole dáš jedno dvě,
já to vim žízeň je svině.
S asusem na netu surfuješ,
jak si důchod představuješ?
Tělo se od zdraví odprostí,
pak se nemocema napustí.
Dám ti ještě jednu radu,
v autobuse neseď vzadu.
Konec mojí pomoci,
jdu léčit svoje nemoci.